Krajina studní

Tenhle příběh mám z prvního víkendu animátorské školy. Dost mě oslovil, tak jsem se s ním chtěla s vámi podělit. Tak když budete mít čas, tak si nad tím zkuste chvilku popřemýšlet...

Příběh z Bolívie

Uprostřed daleké krajiny se tyčí vysoká hora, jejíž vrchol je až v oblacích. Je to prastará hora. Vítr a špatné počasí jí nemohou nic udělat. Lidé ji nazývají "Král hor". Kdo na ni vystoupí, dostane se blíž k nebi. Uvnitř sebe skrývá "Král hor" tajemství.

V dobrém počasí je vidět z vrcholu široko daleko. Okolí hory se nazývá krajinou studní, protože je jich tady skutečně veliké množství - větších i menších, některé jsou obstavené cihlami, jiné kameny, ozdobné i jednoduché.

Avšak přestože je tu tolik studní, je v krajině sucho. Co je s těmi studněmi? Stojí tiše v horkém slunci a nedávají vodu. A proč ji nedávají? Jsou ucpané, zasypané, naplněné až po okraj. Jsou plné kamenů, malých i větších, písku, štěrku, sutiny.

Říká se, že jedna ze studní, nejstarší ze všech, začala jednoho dne uvažovat: "Nač tu vlastně jsem, když nedávám žádnou vodu? Nikdo ze mě nemůže čerpat vodu a napít se. Nikdo ke mně nepřichází. Musím vyzkoumat, zda-li je pode mnou vůbec nějaký pramen."

A začala kopat stále hlouběji a hlouběji. Byla to veliká dřina vynést na povrch všechen ten odpad, štěrk a písek, kameny velké i malé, ostré i těžké. Nuže, vyčistit studnu, to je těžká, zdlouhavá a namáhavá práce.

Ale potom přece! Půda je vlhká, z hloubky už proniká voda. Pramen, který leží hlouběji, dává jasnou, průzračnou a čerstvou vodu. Ta nyní stoupá ve studni stále výš a naplňuje studnu až po okraj. Pomalu začíná přetékat a zaplavuje celou krajinu okolo.

Průzračná, čistá voda, která hasí žízeň, která oživuje, teče do vysušené, vyprahlé krajiny. Ta se zazelená a rozkvete.

Ostatní studny začínají závidět a reptat: "Podívejte se, co se to děje se starou studnou? Dává tolik vody, že až přetéká. Jak je to možné?" Tehdy, když se stará studna namáhala, aby se uvnitř vyčistila, se jen smály: "Stará studna se zbláznila", říkaly. Ale nyní začali v sobě kopat a hrabat i ony, aby vynesly nánosy starých časů. Když dosáhly dostatečné hloubky, i ony objevily v hloubce pramen. A tak i v jejich okolí začal nový život, všechno rostlo a kvetlo. "Odkud vlastně máme v sobě vodu", ptaly se samy sebe. "Teče tu čerstvá, čistá a všechno oživuje. Jejím zdrojem v hloubce je mohutný pramen, který nás všechny spojuje."

Uprostřed krajiny se tyčí vysoká hora. Její vrchol se dotýká nebe. Náš "Král hor" v sobě skrývá tajemství. Tím tajemstvím je pramen, ze kterého tryská čerstvá voda a ta sytí všechny studně.

Kdo dovolí této vodě, aby ho naplnila, ten bude též zavlažovat okolní krajinu. A VŠECHNO BUDE NOVÉ.

 

Nejsme i my náhodou takové studny?