Duchovní obnova šitá na míru

příchovická fara a kostel Přišlo mi, že je dneska dobrý čas aspoň začít s tímhle psaním, které jsem sliboval. Bude to o duchovní obnově v Příchovicích z letošního léta – července 2009. A tahle „DO“ nesla téma „Spolupráce s Bohem.“ A stála za to.
Stejně jako v loňském roce DO vedl P. Pavel Rousek. Dřív sloužil na DCŽM Vesmír, teď je ve farnosti. Cestou domů (měl jsem to i se zpátečním taxíkem :)) jsme se bavili o tom, jak tahle duchovní obnova vlastně vznikala. Říkal, že na Příchovice přijížděl jen s představou toho, o čem bychom měli mluvit a že všechno ostatní vyrostlo až tam. Ze společenství, z toho, jak se slaďoval program DO s dalšími plány pro ostatní hosty centra, z toho, co do duchovní obnovy přinesli jednotliví lidé, kteří se jí účastnili. Ale to hodně předbíhám.

Ještě ve školním roce jsem začal shánět co a jak s prázdninami, a když se na stránkách příchovického ADCŽM Křižovatka objevil plakátek duchovní obnovy s datem v tom týdnu, kdy jsem zrovna chtěl někam vyrazit, tak bylo vcelku jasno. Časem jsme se dali dohromady ještě s Tomem V. a Vojtem H. a začali vymýšlet to, jak se tam dostat. Přes to, že by teoreticky šlo „putovat“ do Příchovic nějakou delší štreku – třeba z Bozkova – přes všechny možné další nápady to došlo k tomu, že jsem v ono pondělí ráno vyrazil autobusem s tím, že zbytek studeneckého trojlístku dorazí v úterý na kolách.
Autobus mě ale nedovezl přímo tam, kam jsem myslel, že dojedu, a navíc jsem pak trochu bloudil, takže se nakonec z mé cesty na centrum přeci jen stala pouť a taky jsem si konečně zkusil, jak se chodí s krosnou na zádech. Zase to ale nebyla nějak dlouhá cesta. Tak akorát „na míru.“ Jako ostatně hodně věcí v tom týdnu, ne-li všechny.
Můj záměr byl takový, že ty dny před DO budou takové oddychové a že tam budu jen tak. No jo – jen tak… Ona se z nich vyklubala pro mě dost podstatná příprava na samotnou duchovní obnovu, která začínala ve středu večer mší svatou. Všechno to ještě zpestřil úterní noční výsadek, kdy jsme se ve skupinkách asi po pěti měli dostat odkudsi zpátky do Příchovic. To nás odvezli auty a pak - starejte se. Taky fajn zážitek. A všichni došli. :)
Čtvrtek už se nesl na duchovní vlně – tenhle den i pak pátek vypadal zhruba tak, že se sklidilo po snídani a hned potom bylo slovo na den. Slova na den – to byla kapitola sama pro sebe. A zase šitá na míru, byť je připravoval každý den někdo jiný než ten den předešlý. A nutno dodat, že „Krejčí“ je opravdu super! Pán si to vedl, jak bylo třeba. Po slovu na den se rozdala práce (úklid, …) a ohlásil se dopolední program pro účastníky DO a taky zazněla nějaká ta alternativní nabídka pro další členy momentálního společenství na Křižovatce. Píšu momentálního, protože tam stále lidé přicházeli a odcházeli. Ale přesto se snad vždycky stihnuli stát součástí toho společenství, když chtěli. A myslím, že chtěli.
Po úklidu jsme se scházeli k dopolednímu sezení. Ve čtvrtek jsme se na něm dozvěděli, o čem že to vlastně bude. Tam také poprvé zaznělo tematické rozvržení naší obnovy na tři dny. „Boží nabídka,“ pro čtvrtek, „Lidská odpověď“ jako páteční téma a konečně „Spolupráce s Bohem“ na sobotní den. Na tomhle setkání jsme taky psali na papírky své otázky, na které zrovna hledáme odpověď – otázky, které si neseme do toho duchovního obnovování se.
Taková sezení byla během dne dvě – ještě jedno pak odpoledne – a často po nich následoval čas, který jsme mohli strávit v tichu a samotě. Čas pro rozjímání, vstřebávání, přemýšlení, osobní modlitbu. Mezi tím byl samozřejmě ještě oběd a taky nějaké aktivity sportovního charakteru – nejčastěji volejbal a fotbal. Navečer jsme slavili společně mši.
Večerní program obnášel seznamovací nebo jiné hry a společný závěr dne. V pátek týmáci (několik lidí, kteří jsou na centru nejčastěji na rok a pomáhají zajišťovat jeho chod) s P. Vláďou Novákem (duchovní na centru) a s P. Pavlem připravili adoraci. Té předcházelo takové zpytování svědomí ve třech oblastech našich životů – vztah k Bohu, vztah k sobě a vztah k ostatním. To jsme sepisovali na anonymní papírky a pak vlastníma rukama přibíjeli na kříž z větví a na něm to pak nesli do kostela před nejsvětější svátost. Dost silné chvíle. Leccos jsem si při tom uvědomil.
V sobotu jsme se měli loučit. P. Pavel odjížděl a dohodli jsme se, že mě vezme domů. Vojta s Tomem se vydali na cestu chvíli po nás.
Ten necelý týden mi přinesl mnoho nového – v Boží blízkosti se věci hýbaly až neuvěřitelně rychle. Ale nutno dodat, že jim přecházel rok, kdy někdy bylo hodně nejasno a tma. Patří to k sobě. A čím těžší je cesta, tím krásnější pak bývá to, když člověk dojde do cíle nějaké etapy a ví, kudy se na křižovatce vydat dál.
Jo, Křižovatka... Neodpustím si to, abych trochu nepropagoval. Spíš je to ale svědectví o místě, kde jsem i já čerpal, dostával i dával … a to vše díky Bohu a v Jeho blízkosti. Tak to prosím vezměte dobře. Každý z nás potřebuje trochu jiný střih. Mně Pán „ušil“ významnou část šatstva právě na Křižovatce. A jsou to krásné věci.
Na sobotním sezení DO jako odpověď na řadu otázek znělo (trochu žertem, ale mnohem víc myslím pravdivě a ze zkušenosti víc lidí):
„Jezděte do Příchovic.“

Ale Pán šije i doma, ve škole, ve farnosti, v našem spolču, na mnoha místech, která si sám nějak zvlášť vybral … všude. Ale dost i podle toho, jak mu to dovolíme. A to, když se za Ním člověk nějak vydá na cestu – ať už ho trápí cokoli a ať už je to cesta opravdová nebo „jen“ cesta všedními dny – prostě ZA NÍM!! - tak to je asi často ten souhlas ke spolupráci, na který On čeká. Jen je dobré počítat s obtížemi a nenechat se odradit vlastní slabostí. Ten, kdo vede a dává sílu je On! Kristus! Ne my! Potřebuje „jen“ náš souhlas – a myslím, že se po něm ptá stále znovu a znovu, u každého mezníku a u každé směrové tabule, na každé křižovatce.