Čundr 2008 aneb Strážní andělé nikdy nespí

Ve dnech 25. – 28. 8. se uskutečnil spolčácký čundr, tentokráte do Jižních Čech, kde jsme s radostí, elánem, ale hlavně Boží pomocí absolvovali trasu Hluboká nad Vltavou – Český Krumlov…
Vše začalo v pondělí v půl šesté ráno, když jsme se v sestavě Vojta H., Vojta T., Pepa, Janča, Terka, Bětka, Šárka a Lucka sešli v plné polní na vlakovém nádraží ve Staré Pace, kde jsme dokonce nastoupili do správného vlaku a už jsme si to vesele uháněli vstříc dobrodružství, novým zážitkům a zkušenostem. Po asi šesti hodinové jízdě jsme vystoupili na maličkém nádraží Hluboká nad Vltavou – Zámostí. A jelikož vlak měl zpoždění, „zvolili“ jsme opravdu zajímavý způsob opuštění našeho dopravního prostředku. Vždyť to znáte: „Dnes nezastavujeme, máme zpoždění.“ Dopad to byl pro někoho velice tvrdý, a tak si Pepa udělal neplánovaný výlet do Českých Budějovic. Ale nebojte, pět stehů a obvaz to spravilo a tak již večer mohl pokračovat s námi. Po této události se mírně otřesený zbytek výpravy vydal po naší naplánované trase. Šlapali jsme ani ne půl hodiny a už na nás začala vykukovat věž krásného zámku. V zámeckém parku jsme si našli lavičku s výhledem na zámek, složili jsme batohy a dámská část už se nedočkavě hrnula na prohlídku. „Pánové“ si mezitím snědli svůj „oběd v trávě“ opravdu v zámeckém stylu a Vojta T. podnikl „hon za pokladem“- geocaching (jestli byl úspěšný, to už bohužel nevíme). Poté co si i pánové prošli zámek, následovalo focení v parku.

„Sedněte si tady na kašnu, ten pohled do zahrady je opravdu úžasný. Nejdřív vás vyfotíme zepředu a potom zezadu…to bude pěkný“, říkal Vojta a my nadšeně souhlasily. Zepředu to proběhlo hladce, ale zezadu, to by jeden opravdu nečekal, kluci koumáci zacpali dvě trysky ze tří, takže jsme skončily celé mokré. Musíme uznat, že se jim to opravdu povedlo a že jim to jen tak nezapomeneme. Jen se těšte! =o) Naštěstí nám na cestu svítilo sluníčko a po pár ujitých kilometrech jsme byly zase suché. Do večera nám zbývalo jenom projít kolem Vrbenských rybníků a sehnat místo na nocleh. Kolem rybníků se šlo jedna báseň, společnost nám dělaly labutě a kachny, na vycházku si s námi vyšla i mláďátka bažantů, a také jsme měli možnost pokochat se pohledem na západ slunce, při němž se opravdu tajil dech…Když jsme dorazili na plánované místo přespání, naši dobrodruzi (myšlena je pánská část výpravy) se shodli, že můžeme jít klidně dál, vždyť je ještě „světlo“ a zítra toho nebudeme muset šlapat tolik. Světlo nám však dlouho nevydrželo a jen co jsme zapadli do lesa, zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku úplně. Potmě se nám přes kořeny klopýtalo opravdu náramně, sem tam jsme narazili na kaluž nebo podobně milé překvapení, a do toho všeho se přidal Pepa se svou hororovou povídkou a Vojta se svou GPS a bezva zkratkami…Nakonec jsme byli rádi, že jsme se z lesa vymotali a GPS a možná i špetka klučičího rozumu (uznáváme, že vedle silnice by asi nebylo zrovna nejlepší zapíchnout stan) nás dovedly na strniště, kde jsme si my, trošku náročnější stvoření, postavily stany a kluci si udělali pelech ve slámě. Spalo se nám opravdu dobře, tedy pouze do té doby, než nás ze sladkého snění začaly budit podivné zvuky (něco mezi vytím, štěkotem a kašlem) a k nim se k ránu přidaly rány jako z děla. A tak začal náš druhý den…

Po ranní očistě a snídani jsme si sbalili saky paky a kráčeli dál. Možná bude něco na tom, hledat si nocleh za světla, neboť jak se brzy ukázalo, spali jsme jenom pár metrů od střelnice, kam byl vstup přísně zakázán. Nicméně, ani v dalších dnech se vedoucí tlupy nepoučili a tak jsme si perfektně nacvičily stavění stanů za všech podmínek. Když jsme zjistili, že jsme úplně jinde, než máme být, vzali jsme na milost opět Vojtovu GPS, ta nás zavedla k výborným ostružinám, ale cesta už dál bohužel nevedla. Chodili jsme zahrádkářskou kolonií křížem krážem a hledali naši správnou cestu, až se nad námi smiloval jeden šlechetný člověk a poradil nám, kudy dál. Došli jsme na krásnou, panelovou cestu a panelů bylo opravdu hodně. Napočítali jsme něco kolem 600. Když jsme se konečně dostali na naši předem naplánovanou trasu, vše běželo jako po másle. Akorát jsme snad půl hodiny kvůli jedné nejmenované osobě strávili na cestě uprostřed kukuřičných polí… Cílem dne bylo vystoupat na Dívčí Kámen, cesta vedla nádherným údolím pod skalami vedle Vltavy, a dokonce jsme tam zastihli pokladní, která od nás dostala svojí poslední tržbu v ten den. Chudák toho asi taky měla za celou šichtu plné zuby, protože když Vojta H. platil dvacetikorunové vstupné dvoustovkou, nemohla ani za nic přijít na to, kolik mu má vrátit. S naší pomocí se jí to přece jenom povedlo a tak přišel na řadu Vojta T., který nejspíš proto, aby jí udělal radost, platil také dvoustovkou ale se slovy: „Už to máte nacvičené.“ Zříceninu jsme si řádně prohlédli a holky už se radostně blížily ke kempu, kde jsme měli strávit noc, ale kluky zajímala jenom cena a ta byla podle nich jenom za kus louky na postavení stanu moc vysoká. Neokouzlilo je ani romantické údolí Vltavy, v němž byl kemp umístěn, jak jsme se dočetli na jedněch výborných stránkách na netu (ale trochu pravdy na tom bylo). Jejich srdce asi až moc přirostlo k divoké přírodě, která v kempu bohužel není…A tak kluci svolali válečnou poradu nad mapou, dali hlavy dohromady a výsledkem bylo, že se zvedli a namířili si to neznámo kam a uštvané holky, které nechtěly trhat partu, s nelibostí klusaly za nimi. Jelikož si obě strany uvědomovaly, že se bude brzy stmívat, tempo bylo opravdu téměř vražedné. Kluci pádili jak šílení jednou na tuhle stranu, podruhé na druhou a pokladní, která byla na procházce s oslíkem jsme předbíhali snad desetkrát, než jsme konečně přišli na správný směr. Ukázalo se, že kemp je v oblasti CHKO opravdu potřebný, neboť přespávat se v chráněné oblasti nesmí. No, a tak kluci zasedli nad mapu podruhé a hledali a hledali, až pro naši smůlu, našli louku, která nebyla v CHKO. Dívčí část už byla značně zmožena a tak jsme jenom rezignovaně vzaly krosny a šlapaly tam, kam nás naši průvodci vedli. Nejdříve jsme museli vyšlapat, podle nás hrozný kopec, ale to jsme ještě nevěděly, co nás čeká dál. Naše louka ležela o pár desítek metrů níže, než jsme se nacházeli, a tak jsme museli slézat po skále. „Naštěstí“ už byla tma, takže to, že pod vrstvou listí je schovaná skála jsme zjistili až ráno. Ale sešup to byl opravdu prudký. My, šťastné jak blechy, že máme ten kopec za sebou jsme ještě netušily, že je pro nás připraveno další překvapení – noční brodění Vltavy. Nejspíše šlo ze strany kluků o završení noční bojovky. Voda byla nanejvýš po zadek, proud se dal ustát, jen teplota nebyla zrovna optimální, ale to nejspíš Pepovi nezabránilo v tom, aby si nezkusil noční koupel ve Vltavě celý. Nakonec jsme ale všichni přebrodili a kluci byli opravdu hodní, vzali nám, křehkým stvořením, krosny, a ne vždy měli na zádech jenom jednu (rekord byl tři – Vojta H. ). Na druhé straně nás čekala louka a my se už opravdu těšili do stanů, teda opět jenom holky. Kluci si s výběrem místa na přenocování moc hlavu nelámali. Při stavění stanů se kolem nás začali objevovat světýlka, která nás pomalu ale jistě obklíčila. Záhy jsme pochopili, že nejsme jediní, kdo v noci hrají bojovky, ale to nám nebránilo v tom, abychom se už za chvíli neoddávali zaslouženému spánku. Asi kolem šesté hodiny ranní nás všechny pomalu začala probouzet zima, až na Janču s Terkou, o jejichž procitnutí se postaral Vojta T., protože hrozně nutně potřeboval Pepovu krosnu. Za chvíli k našim uším začal doléhat zajímavý rozhovor kluků. Vojta T. říkal: „Hele, tady lítá nějak moc vos.“ A Pepa mu s klidem odpověděl: „No a co. Vadí nám tady? Ne. Tak si jich nevšímej.“ Jak se ukázalo, kluci si v noci ustlali na vosím hnízdě. Po tomto zjištění se však na naše „stanové městečko“ začal opět snášet poklidný spánek. Po opětovném a již definitivním probuzení, jsme s překvapením zjistili, že svíčky, které v noci vyzařovaly světla, jsou položené na papírovém tácku na balíku slámy… a tak začal náš třetí den…

Naše kroky musely vést zpět do CHKO, neboť v honbě za přespáním jsme úplně odbočili z vytyčené trasy. Sebrali jsme svých pět švestek a šli zpátky přes Vltavu, kde jsme museli čelit mnohem většímu provozu loděk než při cestě tam. Na druhém břehu nás přivítala skála s otevřenou náručí a tak jsme se tedy s vervou pustili do zdolávání jejích výškových metrů. Na programu dne bylo Oppidum – keltské opevněné sídlo, které nás trochu zklamalo, neboť jsme ani nepoznali, že jsme ho našli. Tak jsme si alespoň šli zpravit chuť a trochu nacpat žaludky do nedaleké restaurace. Jídlo bylo opravdu dobré a vytlačilo z našich břichů nejenom hlad, což se nejvíce projevilo u Vojty T., na kterého se čekalo snad čtvrt hodiny (to víte, civilizované WC se musí využít). Čekání se ovšem vyplnilo vytahováním klíšťat, která se zakousla Lucce a Pepovi do noh se stejnou chutí jako my do našeho již spořádaného kusu žvance. Než jsme všichni byli opět schopni pochodu a než nás naše cesta měla zavést ke klášteru Zlatá Koruna, poskočily ručičky na hodinkách až k magickému číslu tři a my pochopili, že jestli chceme stihnout poslední prohlídku, měli bychom „trochu“ přidat. Naštěstí jsme to stihli všichni a po prohlídce jsme si mohli vychutnat pozdní svačinu na klášterním dvoře. Už nám zbývalo pouze najít místo, kam bychom složili na poslední noc hlavu, a vzhledem k tomu, že bylo ještě brzy, jsme opravdu nikam nemuseli pospíchat. A tak jsme si s výběrem místa dali opravdu záležet. Nakonec to vyhrál opravdu luxusní kopec, nacházející se nedaleko hlavní silnice. Člověk v noci neustále sjížděl do spodní části stanu. Byl to večer ale něčím výjimečný. Možná to bylo tím, že jsme si stavěli stany poprvé za světla, protože kluci by to za tmy patrně nezvládli, neboť se u toho hádali a jednoplášťák stavěli dvakrát déle než my dvouplášťák, ale na louce poprvé vyrostli všechny tři; možná to bylo tím, že jsme měli opravdu krásnou zvukovou kulisu - místo cvrkajících cvrčků naše noční chrůpání doprovázeli zvuky projíždějících aut; a možná to bylo tím, že to byl náš poslední večer, poslední noc našeho putování. Sedli jsme si na karimatky před stany a povídali si a i když hovor chvílemi vázl, alespoň jsme dojídali sušenky, které nám překvapivě zbyly…

Čtvrtý, a zároveň závěrečný den, jsme se rozhodli trochu ulehčit našim nohám, a tak jsme se do Českého Krumlova dopravili autobusem, kde jsme si prohlédli zámek. Kluci nemohli pochopit, co budeme dělat 4 hodiny ve městě, na což jim Janča pohotově odpověděla: „No, vy byste radši do přírody, co?“ Náladu jim dokázalo zkazit i to, že museli pár minut čekat na holky, které si šly koupit pár drobností a odskočili si na WC. Tam vybírala peníze jedna paní, která nám na dotaz, kde najdeme vlakové nádraží, začala s hrůzou v očích popisovat tu strašně dlouhou a namáhavou cestu, která vede do příšerného kopce a jsou tam děsivé serpentiny a že bychom tam určitě měly dojet autobusem. Z toho se nakonec vyklubal asi jeden kilometr dlouhý kopeček, kde byla asi jenom jedna zatáčka. Nakonec jsme se s klukama v dobrém rozešly a daly si spicha ve dvě na vlakovém nádraží. Co dělali není nikomu z dámské části výpravy jasné, ale my si daly výbornou pizzu, prošly si město, koupily nanuka a pohodlným krokem dorazily na místo určení. Tam jsme společně chvilku čekali, čas jsme vyplnili povídáním, prohlížením fotek a válením se na lavičkách a za chvíli jsme už frčeli vlakem domů. Cesta byla dlouhá a namáhavá, neboť jsme asi od půl třetí cestovali až do půl dvanácté v noci. Museli jsme hodinu čekat na vlakáči v Turnově, ale i přesto má noční jízda vlakem své kouzlo…

Všichni jsme v pořádku dorazili domů, a musíme říct, že jsme se vrátili o spoustu prima zážitků těžší - za což vděčíme hlavně dobrodružnému duchu kluků; o pár vychozených kilo lehčí, že jsme to všechno zvládli jenom s pomocí Boží, a že nejednou při nás stáli naši andělé strážní, kteří opravdu nikdy nespí…

 

Lucka & Bětka