Jdeme SPOLEČNĚ!

Tenhle článek má kořeny u jedné adventní zpovědi. Tam od kněze zazněla věta přibližně s tímto smyslem:
„To, že nejdeme k Bohu každý zvlášť, ale společně, to je veliké tajemství.“

Tak to tu zkusím s Pánovou pomocí nějak rozvést... Kdyby se vám něco nezdálo, budu rád za reakce. Berte to jako mou úvahu; kéž je k dobrému.
Nejdřív k tomu SPOLU. Nedávno jsem začal rozlišovat mezi „spolu“ a „SPOLU“. To první „spolu,“ popřípadě „my, nám“ beru jako výraz něčeho lidského s ne tak jasným horizontálním nasměrováním k Bohu – něco jako kdyby si děti hrály před tátou, který na ně dává pozor, a říkaly mu: „Pojď si hrát s n á m i !“
„SPOLU“ píšu, když v tom chci zahrnout i Pána. Dva, co spolu „chodí,“ se můžou rozhodnout, že pozvou do svého vztahu Pána, že se budou snažit chodit SPOLU. Budou na všechno tři. A tím se nemusí myslet jen chození mladého muže a mladé ženy, ale jakákoli společná cesta lidí – prostě vztah.
A tahle stopa nás vede dál – spolu a SPOLU v rodině, ve spolču, farnosti, církvi, po celém světě...
Vycházím tu z toho, že se Kristus stal člověkem – naším bratrem. To je další tajemství jako hrom! Chci na tom teď ale jen připomenout, že chce jít s námi, že nás hledá, volá ke společenství s Ním i s dalšími bratry a sestrami.
Každý asi zná tíživost samoty – té samoty, kdy připadá, že je člověk jen sám se sebou, kdy z toho začíná být i trochu (nebo dost) zoufalý.
Už do téhle samoty jde pozvat Pána a ejhle, jako se v Betlémě narodil do tmy Spasitel světa, tak i do téhle chvíle samoty přichází Světlo a samota člověka se stává plodným společenstvím s Pánem. Byť to v tu chvíli člověku často vůbec nepřijde. Ale už byl udělán první krok ze samoty.
Vlastně tady se asi rodí to „SPOLU“ ... Vztah člověka k Bohu. Místo modlitby-dialogu; místo, kde člověk znova a znova nachází sílu pro další vztahy.
Napsat to jde snadno, žít to, to už vyžaduje víc času, úsilí a vůbec všeho toho, co obnáší růst člověka.
Je pro mě hodně vzácné, když se podaří udělat i krok další. Krok k druhému, k druhým.
Někdy se stane, že člověk narazí a musí se vrátit na začátek, znovu dělat první krůčky a hledat jiné cesty. Jindy Pán dá a jde skoro běhat. Snad je to cenné oboje – ty namáhavé kroky i ty, které jdou snadněji.
Ale jak ten krok k druhým má vypadat? Jak to udělat, aby se s nimi člověk neminul? Asi je potřeba pro ně nejdřív udělat místo v tom prvním vztahu – vztahu k Bohu, místo ve vlastním srdci, ve vlastním životě. Dost náročný, ale s Pánem to jde!
A tohle vědomé úsilí ve vztazích se mi spojuje s vytvářením jednoty. Té jednoty, o kterou se modlil Kristus v Getsemanech pro své učedníky.
„To, že nejdeme k Bohu každý zvlášť, ale SPOLEČNĚ, to je veliké tajemství.“
Takhle ta věta dostává ještě další význam – sám Pán jde s námi a vede nás k sobě. Trochu zvláštní, ale přijde mi, že On na takovou suprovou zvláštnost má. ;)
A když se nedaří, když to dře a nejde udělat ani jeden krok... I tehdy je Pán s námi, drží nám palce a připravuje vše pro to, abychom se mohli zase vydat na cestu.
Co všechno tím Bůh myslel, když nás stvořil jako lidi žijící společně a když nás pozval ke SPOLEČNÉMU životu s Ním, to nám v životě na zemi asi se všemi podrobnostmi nedojde nikdy. Tak snad u Něho v nebi. Určitě je to ale něco krásného a úžasného, pro co stojí vynaložit svoje síly.
Tak hledejme, jak jít SPOLEČNĚ.